neděle 9. října 2016

Naše dobrodružství aneb Pulčínské skály

Podzim ještě ani neskončil, ba naopak teprve začíná a já už mám pocit, že ho někdo přeskočil a přešel rovnou na zimu. Miluju každé roční období, ať už je zima nebo horko, protože každé z nich má něco do sebe. Na podzimu miluju tu barevnost okolí a vlastně i ten pocit, kdy se v chladnějších dnech můžu zachumlat do šály a vyrazit ven. Jsem strašně moc zvědavá, co nám ten letošní podzim přichystá a mám takový pocit, že u mě to bude jedna z největších změn, kterou jsem kdy podnikla. Nechci nic zakřiknout, proto se snažím na to moc nemyslet a netěšit se, ale nejde to a mám strašnou radost. Takže Vám o tom raději ještě nebudu psát a až si budu jistá, vytvořím nějaký super článek. Dneska bych se s vámi ale chtěla podělit o jedno dobrodrůžo, které se nám s přítelem stalo asi dva týdny zpět. Rozhodli jsme se, že si odpoledne zajedeme na nedaleké Pulčínské skály, protože jsme tam ani jeden z nás snad ještě nebyli. Byla jsem z toho nadšená, protože nedaleko těchto skal se nachází tábořiště, kam jsem jezdila jako mladší na tábory a doteď to tam hrozně miluju. Byla to neskutečná nostalgie a každé to místo mi přehrálo všechny ty vzpomínky, které na něj mám. Někdy si říkám, že ty dnešní děti vůbec neví, o co přichází. Jezdila jsem na tábory snad 10 let a posledních 5 právě na toto místo bez elektřiny, bez tepla, bez elektroniky a bez všeho "strašně důležitého". Museli jsme si vystačit s baterkou a teplým oblečením a ještě teď ráda vzpomínám, jak jsme se v odpoledním klidu scházeli u někoho ve stanu většinou se nás tam narvalo tolik, že nebylo jisté, jestli to ten stan přežije, tiskli se na sebe, vytvářeli si tím přirozené teplo a prostě si užívali těch chvílí, kdy jsme mohli být spolu. Bylo to vždycky těch nejlepších 14 dní za celé prázdniny a já jsem doteď mamce vděčná, že mě z mého prvního táboru neodvezla, když ji vedoucí volali, že to tam nezvládám.







Asi si říkáte, že tohle přece není žádné dobrodružství, jen obyčejná procházka. Jenže! Když jsme došli do tábora, rozhodli jsme se, že se nebudeme vracet zpátky původní cestou, ale obejdeme to přes Valašskou Senici. Myslela jsem si, jaký tam jsem znalec, ale to byl právě trošku fail - nejsem znalec. Přítel teda vytáhl mobil, google mapy a "s radostí" zjistil, že k autu nám to trvá cca 8 km. Šli jsme teda už dál, nemělo cenu se vracet, ale cesta byla strašně zdlouhavá a nám se prostě nechtělo. Fikli jsme to přes kopec a dál pokračovali přes louky, potoky, další louky, kopec a potoky a když už se stmívalo, došli jsme jen k nějakému lesu. Byla tam zase možnost jít přes nějakou louku, kde se ale pásly krávy a vlastně jsme ani nevěděli, kam bychom tam došli. Takže mě nakonec přítel doslova DONUTIL, abychom šli tím lesíkem, že to bude strašně v pohodě. Jenže opět - nebylo to v pohodě. Jsem od malička strašný strašpytel, z lesů mám respekt a to hlavně, když už se smráká. Byl velký, hluboký a sem tam šly slyšet cizí kroky. Byla jsem fakt hotová a úplně už na pokraji svých sil. Poslední šok mě čekal, když jsme vylezli z lesa k nějaké louce a ze stromu těsně nad náma se zvedl prudce pták - hnus. Nejlepší ale, a za to to celé stálo, byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že cestička, na kterou jsme po chvíli vyšli, byla naše příjezdová k Pulčínským skalám! Auto tam pořád stálo i po těch hodinách a já teď můžu potvrdit, že i když nejste žádní cestovatelé, můžete úplně v pohodě zažít nečekané dobrodružství, které z hlavy jen tak nevymažete. 



2 komentáře: